Ne smutnému loučení

Jak jste si všimli na první straně dnešního Principu, hlavní zprávou je, že Princip ukončil svou činnost.
Je to tak. Jsme unavení, vyhořelí,   staří.
Tedy, stará jsem hlavně já… moji synové, kteří tady oba přes dvacet let pracovali, jsou ještě mladí. A snad právě proto chtěli změnu.
Také jistě z důvodu už dokonalého přestřižení pupeční šňůry. No řekněte, který mladý muž by byl rád po celý týden se svou matkou, ještě v pozici víceméně šéfové.
Stejně tak to bylo s manželstvím redaktorky a vydavatele, tedy šéfa.
I tak jsme to ale drželi, makali, sháněli informace, fotili, psali, komentovali až do úplného vyčerpání.
Věřte, že dnešní loučení není jednoduché a rozhodnutí nepadlo ze dne na den. Vždyť je to jako by vám umřelo dítě. A že těch dětí bylo… každý rok 45 až 46, po dobu skoro čtvrtstoletí.
Některé děťátko bylo usměvavé, jiné zamračené, další přímo zlobivé… V některém jsme haněli, v jiném chválili, v mnoha a mnoha jsme pomáhali, proti nešvarům, hloupým rozhodnutím, proti ubližování a nespravedlnostem.
Myslím, že se za svou práci stydět nemusíme. I když se najdou tací, kteří konec Principu přivítají, v pravdivé chvíli i oni musejí říci, že Princip byl potřebný.
Osobně se domnívám, že tak obsáhlý sport, jako měl Princip díky Luďkovi Černému, nemají noviny široko daleko.
Tolik vzpomínek na své zesnulé či blahopřání k různým výročím si také jen tak někde nepřečtete.
Tolik prostoru k názorovým výměnám nemá žádná tiskovin.
Jistě, můžete diskutovat na facebooku a jiných sociálních sítích, ale to je úplně něco jiného než noviny. Napíšete cosi, za pět deset minut se jdete podívat a příspěvek je v propadlišti dějin… už mluví někdo jiný, už se hovoří o nečem jiném, říci můžete, co chcete, sprosťárny, nadávky… to jste v Principu nenašli.
A těch krásných a moudrých věcí, které nám dopisovatelé napsali! Nechci se pouštět do jmenování, protože bych jistě na někoho milého a důležitého  zapomněla, ale z některých se stali za ty roky přátelé. Děkuji za ně!
Poznali jsme lidi spíše v situacích, kdy je něco trápilo, to nejvíce vyhledávali Princip, i když těch pochval jsme také neotiskli málo.
To všechno už nebude. Nebudete si mít kde postěžovat. Kde pochválit. Kde vyjádřit názor. Kde najít svého prcka při sportu či vítání občánků…
Nezlobte se na nás, Zkuste pochopit ten stres, nervy, vyčerpání.
A zkuste pochopit, že nechceme svou práci dělat špatně.
Protože cítíte-li, že už ty komentáře nejsou to pravé ořechové, že ten humor z novin mizí, že už nedokážete jít udělat rozhovor s hercem či zpěvákem, protože máte dojem, už jste se za ty roky každého na všechno zeptali… sevře se vám srdce a uvědomíte si, že je čas skončit.
V Děčíně jsem se narodila a jak to vypadá, v Děčíně také umřu.
Noviny byly děčínské pro mé milé Děčíňáky. Takže se vlastně neloučím. Dál tady budu bydlet, dál budu Děčín vnímat, dál budu hrát divadlo a zvát vás na naše představení…, jen to už nebude v papírové formě.
Ale co, že. Když nejde o život…
A pak, říká se, když něco končí,  něco nového začíná. – Snad i mně…
Vám pak určitě. Ten nový rok 2017. Upřímně vám všem přeji, ať je hezký, úspěšný, ať jste v něm šťastni a zdrávi.
A třeba někdy někde zase na viděnou a na shledanou.
Měla jsem vás ráda. Čtěte!
Ludmila Panenková, bývalá šéfredaktorka Principu

You may also like...